Zábřeh
První zmínka o Zábřehu se nachází na listině brněnského zemského sněmu z roku 1254. Město založili někdy ve druhé polovině 13. století německy mluvící kolonisté, kteří přišli patrně z přelidněného německého Saska. V roce 1278 byl Zábřeh už městem. Páni z Kravař (1397–1446) získali Zábřeh do dědičného držení a chtěli z něj vytvořit hospodářské středisko svých severomoravských statků. Období největšího rozmachu a rozvoje města však nastalo až s příchodem panského rodu Tunklů (1442–1510). Zábřeh se stal jejich sídelním městem a získal od nich různé výsady a privilegia.
V 16. století se majiteli Zábřehu stali Boskovicové. Poslední z nich, Jan z Boskovic, odkázal rodový majetek kolem roku 1589 svému synovci Ladislavu Velenovi ze Žerotína. Za svoji účast ve stavovském povstání, během něhož se stal velitelem stavovského vojska a byl zvolen i zemským hejtmanem, byl po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 zbaven svých veškerých statků a Zábřeh přešel do držení Karla z Lichtenštejna. S rodem Liechtenštejnů pak zůstal Zábřeh spjat po celých dlouhých tři sta let.
Až polovina 19. století, zahájením provozu na železniční trati Severní Ferdinandovy dráhy v roce 1845, vytvořila nové předpoklady pro to, aby se Zábřeh stal významným obchodně-průmyslovým a přepravním centrem pro celou oblast Zábřežska a Šumperska. Rozvíjející se průmysl přinesl Zábřehu i jisté pozitivní stránky. Základ dnešního vzhledu města byl dán koncem 18. století, kdy po ničivém požáru musely být téměř všechny domy znovu postaveny.
